Tak se nám rok zase překulil. Listoval jsem svými staršími úvodníky do nového roku a právě na těchto fejetonech, které do právě začínajícího roku píši už devět let, se pozná, jak se měníme. Nejen my, ale i okolí, technologie, názory. Jak bohatneme. Absurdní na tom je, že při tom ztrácíme základní hodnoty a selské myšlení. Jakoby nám jednodušší způsob života trochu zatemňoval základní lidské pudy, jako je touha po vědění, po informacích a hledání nejen jednoduchých, ale i složitějších řešení v širším kontextu.
Jsem optimista, tak věřím, že se jedná o jev přechodný a stejně jak jsme zažili různé vlny, i tato přejde. Na svých cestách jsem navštívil mnoho zemí, od Afriky přes Ameriku a naposledy jsem byl několika Asijských zemích. Žijeme si lépe, než ve všech těchto zemích. A proto si myslím, že už by nám nemělo až tak záležet na hmotných statcích, ale měli bychom víc přemýšlet o činech lidí okolo nás, ve vedení obcí či státu. Jejich morální kvality by měly být zásadní. Tito představitelé se svými posunutými hranicemi jsou vidět a naše děti je vnímají. I to, jak jsou hranice morálky stanoveny a budou se tím ve svých životech i řídit. A to není dobrá zpráva.
Před Silvestrem jsem strávil pár dnů v Praze. Tohle město, svými nádhernými kulisami, starobylými domy a pulsujícím životem je neskutečným zrcadlem doby. Jako by v něm byla puštěna stavidla mamonu, falešných iluzí na plné pecky. Jako by lidé zodpovědní za obraz Prahy po tomto městě nechodili. Nebo, což je ještě horší představa, za peníze schválí všechno. Těžko se mohu tady (slovy pražského klasika „ kdesi na Moravě“) rozčilovat nad tím, že naše vláda absolutně nejeví zájem o záchranu malých vinařů, o záchranu drobných vinic, starých vinařských kolonií a tradic, když si nedokážou ochránit ani to, co mají pod nosem.
Centrum Prahy je naprosto ucpané turisty. Nejčastější obchůdek, nebo stánek, který dnes v centru potkáte, má nápis Trdlo. Tedy, aby bylo jasno, nabízí „ zaručeně pražskou specialitu“ trdelník. Většina prodejců hovoří se silným ruským přízvukem. Do Prahy jezdím celý život, dobře ji znám, ale že bych tam někdy dříve narazil na trdelník? Na Královské cestě potkáte rovněž nesčetné množství obchůdků nabízejících thajské masáže, ruské matrjožky, čínské hračky, belgické pralinky, irské pivo... Ani jeden obchod nemá nápis nad vchodem v češtině.
Nad tím vším se majestátně tyčí panoráma Pražského hradu se svými divnými obyvateli. A v místě nejlepší vyhlídky na Prahu z hradčanského náměstí stojí kavárna nadnárodních Starbucks. To jen podtrhuje priority města.
Je to honba za penězi, jakoukoliv formou. I za cenu destrukce vlastního města a vlastní kultury. V úhlu tohoto pohledu jsem se vlastně velmi těšil domů. Do našich sklepních uliček, které si jako zázrakem stále zachovávají svůj ráz, kdy při návštěvě sklepů mezi vášnivými hádkami o víně o něm zpíváme písničky. Kde v hody rozkvetou dědiny květinami krojových děvčat a žen a roztančených cifrujících mládenců a chlapů.
A pod přímou konfrontací těchto dvou světů je mně úplně jedno, jak pohrdavě se o nás, dědiňácích z Moravy, vyjadřuje někdo z velkoměsta. Protože dnes už vím, že kdyby mohl, dal by duši za to mezi námi žít a jeho frajerský postoj je jen trik, jak skrýt že nám vlastně závidí. Takže, ať nám ta naše krásná Morava vydrží co nedéle. A jen my si ji musíme uchránit pro příští generace. Vypadá to, že nám s tím nikdo moc nepomůže. Do toho nám všem přeji i v tomto roce co nejvíce sil, zdraví a optimismu.