První část nového roku je pro degustátory a vinaře poměrně náročná. Rozbíhá se kolotoč výstav, koštů a pro mě i různých besed s vinaři a seznamování se s novým ročníkem. A také se začíná projevovat kvalita nových vín.
Nemám moc rád silné prognózy vynesené v době burčáků o tom, jaká ta letošní vína budou. A hodnocení ročníků jako „víno desetiletí, století“ - a naopak - „špatný ročník, kyselý ročník“ a podobně, se naprosto vyhýbám. Zkušenost a výsledky mě vždy daly za pravdu, že nic není tak jednoznačné jak se zprvu zdá.
Pil jsem letos několik nádherných, špičkových vín zatracovaného ročníku 2014 a také jsem byl velmi zklamaný z mnoha vín prý nejlepšího ročníku desetiletí 2015. Je těžké udělat výborné víno z komplikovaného roku, ale je překvapivě docela umění udělat špičkové víno ze špičkového ročníku. Jde o to, ho vlastně nepokazit. Průměrných vín je dost. Ale i to je dobře, protože i naše průměrná vína jsou v kontextu zbytku světa nadprůměrná.
Hlavně u malých vinařů se laťka „průměrnosti“ neustále zvedá. Jak jsem se mohl přesvědčit na několika setkáních s vinaři místních spolků, jejich vína jsou velmi solidní. Některá jsou třeba na hraně kvality, ale žádný problém, žádné klasické neduhy jako je přesíření, či výrazné chuťové defekty, jsem letos u nich zatím nenašel. Což je velmi dobrá zpráva pro jejich budoucí klienty. Ti si musí k takovým vinařům zákonitě najít cestu.
Množství odrůd, typových variací, terroir a stylů výroby u malovinařů je tak široké, že nikde na světě nemá na tak malé oblasti obdoby. A to je právě lákadlo, které už začínají milovníci vína konečně objevovat. Jako by byli přesycení „profláknutými“ regiony, do kterých se sice neustále cpou státní peníze na rozvoj turistiky (a přitom konkrétně Slovácko, jako by ani neexistovalo), ale které nejsou autentické.
Tato činnost je ale dvojsečná. Turisté a hlavně milovníci vína nestojí až tak o atrakce pouťového stylu, o umělé zábavy ve čtrnáctidenních intervalech, kde kroje nosí lidé, kteří si je ani neumí pořádně obléct, protože v tom regionu se kroje nikdy nenosily. A kde se točí naprosto úchylné seriály o úchylných lidech, kteří si tam říkají vinaři a o vinařině nemají ani jako postavy v seriálu potuchy.. Ti, kdo chtějí poznat Moravu, její autenticitu a pestrost regionu, krojů a vín začínají jezdit za malými vinaři. Jedině u nich jdou stále najít vína, která nejsou eurovína, tedy sice slušná, čistá, ale bezpohlavní vína, kterých jsou plné regály supermarketů. Vždyť jen u nás může existovat víno bílé, růžové, červené, žluté a oranžové. Podle extraktu lehké, střední, plné, podle typu vinaře moderní, klasické, ortodoxní, bio, a to vše mnohdy pod jedním kvelbem, či pár sklepích vedle sebe.
Nedávno nám degustátorům doc. Balík při hodnocení nějaké větší soutěže kladl na srdce, že máme, pokud se nám víno líbí, jeho hodnocení výrazně zvednout, a pokud ne výrazně ponížit. Jenže, to při takových soutěžích právě díky převažujícímu stylu „eurovíno“ nelze dost dobře dodržet. Vína jsou si velmi podobná, dobře zvládnutá, čistá.. Ale jestli je to Rulanda či Chardonnay těžko říct. A tak se točíme v rozmezí od 80 do 83 bodů a těšíme se na víno jiné, třeba i ne tak dokonalé, ale které bude stát za diskuzi. A taková jsou právě vína malovinařů. Už se na místní košty velmi těším.