Minulý týden se za mnou stavovala paní z neziskovky, shání prostředky na provoz útulku. Se žádostí o finanční pomoc se na mě také obrátili organizátoři sbírky na nákup vozu pro postižené, Lékaři bez hranic, Červený kříž a mnoho dalších humanitárních a jiných organizací, které potřebují pomoc. A to nemluvím o darech do tombol na plesy hasičů, sportovců, učitelů, obcí a bůhví koho. Neberu to na lehkou váhu. Podnikatelé a živnostníci, pokud se jim jen trochu dařilo, byli vždy na čele pelotonu, snažili se pomáhat a byli aktivní ve spolcích i obcích.
Doba se mění. Napadla mě nedávno otázka, na kterou neznám odpověď a ani ji v budoucnu nevidím. A ta zní, kdo pomůže nám, malým podnikatelům a živnostníkům. Kdo není v naší kůži, těžko uvěří. Administrativní a z toho vyplývající kontrolní zátěž na malé firmy je obrovská, troufnu si říci, že taková, až brání podnikání samému.
Já vlastním malé vinařství, malý penzion, obchod s vinařskými potřebami a vinotéku. A na tuhle nešťastnou směsici, kterou jsem před léty vytvořil s vizí přilákat k nám na Moravu, tehdy zmítající se v krizi a obrovské nezaměstnanosti, nové turisty, kteří nechají peníze v našich zařízeních. Zadlužil jsem rodinný domek, vzal si úvěr a pustil se s chutí do díla. Jak rád bych to dnes vrátil zpět.
Jen pro zajímavost, na provoz těchto malých zařízení k nám chodí kontroly z těchto institucí: Hygiena, Hasiči, ÚKZUS, Celní správa, Cizinecká policie, Ochranný svaz autorů, Potravinářská inspekce, Inspekce životního prostředí, Živnostenský úřad, Obchodní inspekce, samozřejmě Finanční úřad na několik povinností, Pracovní úřad, Bezpečnost práce, Statistický úřad, Úřad na ochranu osobních údajů.. A to jsem určitě na mnoho dalších zapomněl. Za šest měsíců jsme měli sedm kontrol (dlužno říci, že polovina na udání). Udavačům tady děkuji, snad se jim líp spí.
Každá z těchto kontrol jen vyhrožuje výší pokuty za nedodržení jejich složitých předpisů a tím i likvidací nás samotných. Můj pracovní stůl přetéká papíry, novými vyhláškami, zákony a novelami novel. Není v lidských silách tohle zvládnout. Malá firma se šesti lidmi nemá kapacity ani prostředky se z téhle bryndy sama vyškrábat.
Proč to píšu? Nedávno jsem byl na školení o nešťastné novele Vinařského zákona. Já osobně jsem si jej několikrát prostudoval, zúčastnil se dvou školení a stále ho úplně nechápu. Dokonce vedoucí pracovník potravinářské inspekce, která má na starosti její dodržování, sám prozradil, že ani jejich inspektoři jej nechápou. A to mají za úkol, dělat jen to.
Já mám k tomu stovky dalších vyhlášek a zákonů od jiných institucí. Slečna, zaměstnankyně ÚKZUSu nám na školení dala telefonní číslo. Pokud si nebudeme vědět rady, ať zavoláme. Konečně pomoc, dobrý přístup, zaradoval jsem se. Po třech dnech a padesáti pokusech se s ní spojit nám vzala telefon. Máte problém s novým vinařským zákonem? Otázala se. Po slovech že mu nerozumíme, hlavně části o provozu vinoték nám řekla: „tak si jej nastudujte“. A zavěsila.
Pomalu začínám rezignovat. Přemýšlím o odchodu. Do důchodu. Nebo někam pryč. Naši zemi postihl mor regulace. A jak to tak bývá, mor nepřežijí nejslabší, ti, kteří určitě nevlastní nemovitosti a továrny u nás i v zahraničí.
Tato esej není možná čistě o vinařství, i když s ním velmi úzce souvisí. Vidíte sami, kolik hospod je na prodej, jak se malé krámky zavírají, končí profese, které byly dříve běžné..
Tak si dovoluji za malé vinaře, živnostníky, podnikatele zavolat dost zoufale POMOC!
Bohužel, nejhorší na tom je, že není kam… Nakonec, jak řekl náš předseda vlády v demisi: „Malé podniky jsou klišé a kecy!".
Historie se opakuje. Bohužel.
