Charvát, Othello, Isabella… Nejmenuji zde názvy děl ctihodného spisovatele, pana Shakespeara, ale názvy dnes už naštěstí téměř zaniklých odrůd révy vinné. I když, v poslední době jakoby se zase začínaly drát opět na světlo. Věřím, že to bude jen z důvodů zvědavosti a zpestření návštěvy sklepa a že vinaři se těmto zakázaným odrůdám nehodlají vážně věnovat.
Keře této révy pocházejí z Ameriky, kde byly na začátku 19. století vypěstovány jako hybridní nástupci révy evropské, v té době nemilosrdně likvidované kalamitou mšičky révokaze a plísně révové, přivlečenými z Ameriky. V té době na ně v Evropě nebyl žádný lék. Mnozí pěstitelé zjistili, že odrůdy vzniklé v Americe křížením s druhem Vitis labrusca plísní révovou netrpí. Nejrozšířenější byla odrůda Isabella vysazovaná v zahradách pro okrasné účely.
A pak už to šlo. Dostatečná odolnost se ukázala na odrůdách Charvát, Clinton, Othello atd. Všechny tyto odrůdy ale dávají vína podřadné kvality, silně, až nepříjemně aromatická. Ve Francii se vžil název „liščina“ pro taková až nepříjemně převoněná vína. Přesto se poměrně rychle šířily, a to nejen ve Francii. Nemusely se totiž štěpovat, stačilo jen zasadit řízky do země.
V důsledku kalamity mšičky a plísní byl na trhu nedostatek vína a pomocí těchto odrůd, které rodily přímo, bez štěpování a chemické ochrany, bylo možné získat bez velké pracnosti značné množství vína. V roce 1900 bylo ve Francii 50 tisíc hektarů těchto vinic.
V následujícím období, právě díky velmi špatné kvalitě vína, přece jen začaly tyto druhy zanikat. Nahrazovaly je nově vyšlechtěné plnohodnotné a kvalitní druhy. Nicméně, díky své univerzálnosti a schopnosti i malého množství přidaného do jiného vína, velmi výrazně změnit zejména aromatiku původního vína, zůstaly v mnoha částech Evropy poměrně silné výsadby těchto hybridů. A když se nakonec prokázal i jejich nepříznivý vliv na zdraví člověka (zvýšený obsah metylu), byly dekretem z 18. ledna 1935 ve Francii zcela zakázány.
U nás tento zákaz přišel v roce 1937, a pokud vím, nikdo jej doposud nezrušil. Vinaři se ale hybridů nechtěli vzdát, a tak v roce 1953, kdy byl sestaven nový katastr francouzských vinic, bylo nabídnuto vinařům 135 000 franků za vyklučení hektaru těchto odrůd. Výzvy k tomuto aktu dokonce předávali učitelé dětem, aby jej doma přečetli rodičům.
S příchodem nových technologií bylo také mnohem lehčí chemickou analýzou (přítomnost diglukosidu malvidolu, typického pro americké hybridy) rozpoznat přítomnost těchto hybridů v kupážích vín, a tím pádem zcela eliminovat jejich použití.
U nás lze na tyto charakteristické „lesní jahody“ narazit poměrně často. Sám jsem měl občas demižon Charvátu ve sklepě před mnoha lety. Jako zpestření pro hosty. Jeho liščí intenzivní pach mě ale postupně začal velmi vadit, až jsem si na tuto odrůdu vypěstoval téměř alergii. A nejvíc mě mrzelo, že v zástupech takových odrůd jako Ruladské, Tramín, Chardonnay a nebo našich krásných Veltlínů či Vlašáků, si hosté ze sklepa pamatovali jen ty jednoduché a smradlavé „lesní jahůdky“. Dávno už takové víno v mém sklepě nemá místo. A nejvíc jsem na ně alergický, když „Charvošem vylepšují“ vinaři svá výstavní vína. Vlastně tak jen dokazují, že nestojí za nic.
